| Jób 3:1-26 |
| 1. Potom otevřel Jób svá ústa a jal se proklínat svůj den; |
| 2. ujal se tedy Jób slova a řekl: |
| 3. Nechť hyne den, v něm ž jsem se rodil, i noc, jež řekla: Byl počat muž íček! |
| 4. Nechť se onen den stává tmou, nechť jej +Bůh shora nevyhledává, aniž na něj světlo září! |
| 5. Nechť jej zpět požaduje tma a stín smrti, nechť na něm pobývá černava, nechť jej děsí chmury dne! |
| 6. Ona noc - nechť ji bere temno, nechť se neraduje mezi dny roku, nechť nevchází v počet MĚSÍCŮ! |
| 7. Hle, kéž ona noc byla neplodnou, kéž v ni nevcházelo plesání! |
| 8. Nechť ji zatracují proklínači dne, hotoví vzbudit Draka! |
| 9. Nechť temnými zůstávají hvězdy jejího soumraku, nechť čeká na světlo a nebude ho, aniž bude hledět na oční víčka úsvitu, |
| 10. neboť mi nezavřel dveře lůna, aniž před mýma očima skryl strast! |
| 11. Nač to, že jsem hned z dělohy neumíral, abych z lůna vyšel a musel skonat? |
| 12. Proč mě přivítala kolena? A co prsy, tak že bych mohl sát? |
| 13. Ano, nyní bych ležel a měl bych klid, to by se mi odpočívalo |
| 14. s králi a rádci země, již pro sebe vybudovali zříceniny, |
| 15. nebo s knížaty měvšími zlato, již naplnili své domy stříbrem, |
| 16. nebo bych nebyl - jako zahrabaný potrat, jako nemluvňata; neuviděla světla. |
| 17. Tam zlovolníci zanechali řádění, a síly zbavení tam odpočívají, |
| 18. vězňové jsou spolu nerušeni, neslyší hlasu pohaněče; |
| 19. malý i veliký tam je, a nevolník je svoboden od svého pána. |
| 20. Nač dává světlo trpícímu a den za hořk l ému v duši, |
| 21. těm, již touží po smrti, a není jí, a č ji hledají usilovněji než skryté poklady, |
| 22. již se veselí až k jásotu, - radují se, - když nacházejí hrob, |
| 23. muži, jehož cesta se skryla, vůkol něhož +Bůh zavedl obklíčení? |
| 24. Vždyť místo mého pokrmu přichází mé vzdychání a jako vody se vylévají mé výkřiky, |
| 25. neboť jsem se strachoval postrachu a přepadl mě, a přichází mi, čeho jsem se hrozil; |
| 26. nebyl jsem bezstarostný, aniž jsem měl klid aniž jsem odpočíval, a přišla bouře. |
| Jób 4:1-21 |
| 1. A Elífáz, Témání, odpověděl a řekl: |
| 2. Zda se kdo pokusí o promluvení k tobě? Budeš rozmrzen, a le kdo se bude moci zdržet slov? |
| 3. Hle, poučil jsi mnohé a svěšené ruce jsi posiloval, |
| 4. tvá slova pozdvihovala klopýtajícího a klesající kolena jsi upevňoval; |
| 5. nyní však, když dochází na tebe, tu zemdlíváš, zasahuje to i tebe a jsi bezradný. |
| 6. Zda ne ní předmětem tvé důvěry tvá zbožnost, tvou nadějí, i bezúhonnost tvých cest? |
| 7. Vzpomeň, prosím: kdo, jsa nevinen, zahynul? A kde byli pohubeni upřímní? |
| 8. Podle toho, co jsem shledal, strůjcové špatnosti a rozsévači strasti ji žnou; |
| 9. hynou +Božím vanutím, a no, docházejí konce dechem jeho chřípě. |
| 10. Řev lva, a no, hlas ryčícího - a le zuby hřivnatců se vylomí, |
| 11. lev hyne pro nedostatek kořisti a mláďata lvice se rozprchávají. |
| 12. A le ke mně se přikrádalo slovo a mé ucho z něho zachytávalo šepot. |
| 13. V myšlenkách z vidění noci při padání tvrdého spánku na lidi |
| 14. mě obešel strach a chvění a vystrašil množství mých kostí |
| 15. a před mou tváří procházel duch - vlas mého masa se ježil - |
| 16. stál, a le jeho vzhled jsem nerozeznával; naproti mým očím byla jakási podoba; slyšel jsem šelest a hlas: |
| 17. Zda je smrtelník spravedlivější než +Bůh? Je-li muž čistší než jeho Tvůrce? |
| 18. Hle, ve své služebníky nedůvěřuje a svým andělům přičítá chybu, |
| 19. což teprve obyvatelé domů z bláta, jejichž základ je na prachu! Rozmačkávají je rychleji než mola! |
| 20. Od jitra do večera jsou potíráni;, aniž si kdo všímá, hynou navždy. |
| 21. Zda jejich výbornost nebude odstraněna s nimi? Umírají, ne však v moudrosti. |
| Žalmy 91:14-16 |
| 14. Jelikož po mně zatoužil, proto ho budu zachraňovat, vyzdvihovat ho, neboť zná mé jméno; |
| 15. když mě bude volat, budu mu odpovídat, v úzkosti s ním budu já, budu ho vytrhovat, a no, chci ho oslavit. |
| 16. Chci ho nasytit délkou dní a dát mu nahlížet v mé vysvobození. |
| Přísloví 22:15-15 |
| 15. V srdci hocha je přivázána pošetilost; prut kázně ji od něho vzdaluje. |
| Římanům 8:1-21 |
| 1. Nyní tedy těm, kdo jsou v Kristu Ježíši, není žádného odsouzení; |
| 2. ano, zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě vysvobodil od zákona hříchu a smrti. |
| 3. To totiž, co bylo nemožno zákonu, ježto byl příčinou masa sláb, - Bůh, poslav svého Syna v podobě masa hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v mase, |
| 4. aby spravedlivý požadavek zákona byl splněn v nás, kteří nechodíme podle masa, nýbrž podle Ducha, |
| 5. neboť ti, kdo jsou podle masa, myslí na věci masa, ti podle Ducha pak na věci Ducha; |
| 6. smýšlení masa je ovšem smrt, smýšlení Ducha však život a pokoj, |
| 7. protože smýšlení masa je nepřátelství vůči Bohu, neboť se Božímu zákonu nepodřizuje, ba ani nemůže, |
| 8. a ti, kdo jsou v mase, se nemohou Bohu zalíbit. |
| 9. Vy však nejste v mase, nýbrž v Duchu, jestliže ovšem ve vás sídlí Boží Duch; nemá-li kdo Kristova Ducha, ten není jeho, |
| 10. je -li však ve vás Kristus, je sice tělo vzhledem k hříchu mrtvo, Duch však je život vzhledem k spravedlnosti. |
| 11. Sídlí-li však ve vás Duch toho, jenž Ježíše vzkřísil zprostřed mrtvých, oživí ten, jenž Krista zprostřed mrtvých vzkřísil, i vaše smrtelná těla, vzhledem k jeho Duchu, jenž uvnitř ve vás sídlí. |
| 12. Tak tedy, bratři, jsme dlužníci, ne masu, bychom žili podle masa; |
| 13. ano, žijete-li podle masa, spějete k umírání, pakli však skutky těla Duchem usmrcujete, budete žít, |
| 14. neboť kolik je jich vedeno Božím Duchem, ti jsou Boží synové. |
| 15. Nepřijali jste přece ducha nevolnictví opět k bázni, nýbrž jste přijali ducha přisvojení za syny, v němž voláme ABBA, Otče. |
| 16. Sám Duch svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti, |
| 17. a jestliže děti, pak i dědicové, jednak dědicové Boží, jednak spoludědicové Kristovi, jestliže ovšem s ním trpíme, abychom s ním byli i oslaveni. |
| 18. Mám totiž za to, že utrpení nynější doby ne jsou hodna přirovnání k budoucí slávě, jež nám bude zjevena. |
| 19. Vždyť dychtivé vyhlížení tvorstva soustředěně vyčkává zjevení Božích synů - |
| 20. byloť tvorstvo podřízeno nicotnosti, ne o své újmě, nýbrž příčinou toho, jenž je podřídil - |
| 21. v naději, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno od nevolnictví zkaženosti v svobodu slávy Božích dětí. |