Jóel 2

1

Ať na Sionu troubí polnice, na mé svaté hoře poplach vyhlaste! Všichni obyvatelé země ať se třesou, neboť přichází Hospodinův den! Ano, blíží se

2

temný a chmurný den, den zahalený soumrakem! Jako se úsvit rozlévá po horách, blíží se veliká a mocná armáda, jaká odpradávna nikdy nebyla a navěky už nebude žádná podobná:

3

Před nimi sžírající oheň, za nimi plamen plápolá. Před nimi zem jak zahrada Eden, za nimi zpustošená pustina - uniknout není kam!

4

Napohled se podobají koním, řítí se vpřed jak oři váleční.

5

Rachotí jako jízda s vozy, skáčou přes horské vrcholy. Hučí, jako když slámu hltají plameny, jako mocné vojsko seřazené do bitvy.

6

Před nimi se chvějí národy, ve tváři blednou zděšením.

7

Řítí se vpřed jako vojáci, jako hrdinové útočí na hradby; směru se drží každý z nich, ze své dráhy se neodchýlí.

8

Jeden do druhého nevráží, každý sleduje svůj cíl, a i když na obranu narazí, neřídne jejich šik.

9

Na město se vrhají, řítí se na hradby, šplhají na domy, vnikají okny jako zloději.

10

Před nimi země třese se i samo nebe se musí chvět; slunce a měsíc zatmí se a zmizí záře hvězd.

11

Hospodin sám pak burácí v čele své armády; jeho tábor je obrovský, připraven plnit jeho rozkazy. Veliký, vskutku hrozný je Hospodinův den! Kdo jej může snést?

12

A proto ještě teď, praví Hospodin, vraťte se ke mně celým srdcem svým, s postem, pláčem a truchlením!

13

Roztrhněte svá srdce, a ne pláště své, k Hospodinu, svému Bohu, vraťte se; je přece milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a který od zla upouští.

14

Kdo ví? Třeba se rozmyslí, pohnut lítostí, a požehnání nám zanechá, aby zas byly moučné oběti a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha.

15

Ať na Sionu troubí polnice, vyhlaste půst, všechny svolejte!

16

Shromážděte lid, posvěťte shromáždění, sezvěte starce, shromážděte děti i malé kojence. Ženich ať vyjde z ložnice a nevěsta ze svého pokoje.

17

Kněží, kteří Hospodinu sloužíte, plačte mezi síní a oltářem! Proste: "Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej posměchu své dědictví, ať nejsou pořekadlem pro pohany! Proč se má říkat mezi národy: ‚Jejich Bůh? Co je s ním?'"

18

Hospodin se pak rozhorlí pro svou zem a nad svým lidem se slituje.

19

Hospodin svému lidu odpoví: "Hle, posílám vám obilí, víno a olej do sytosti! Nevydám vás už nikdy víc posměchu mezi pohany.

20

Severní vojsko od vás vyženu daleko na vyprahlou pustinu - jeho přední voj do Moře mrtvého, zadní pak do Středozemního; a vzejde z něho smrad a puch." Ano, on vykonal věci veliké,

21

neboj se, země, jásej a raduj se! Hospodin vykonal věci veliké,

22

ať už se nebojí polní zvěř! Širé pastviny zas budou zelené, stromy ponesou své ovoce a fíkovník s révou vydají užitek.

23

Synové Sionu, jásejte, v Hospodinu, svém Bohu, se radujte, neboť vám dá déšť, jak se patří, vylije na vás liják vydatný, podzimní i jarní, jako dřív.

24

Tvá humna budou plná obilí, tvé lisy budou tonout ve vínu a oleji.

25

Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky, larvy, ponravy i housenky - mé veliké vojsko, které jsem na vás vypravil.

26

Budete jíst a jíst až do sytosti a jméno Hospodina, svého Boha, velebit, toho, jenž pro vás koná zázraky: Můj lid už navěky nedojde potupy!

27

A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Hospodin, a žádný jiný není. Můj lid už navěky nedojde potupy!

28

Na všechny lidi pak vyliji svého Ducha a vaši synové i dcery budou prorokovat; vaši starci budou mívat sny a vaši mladíci vídat vidění.

29

Ano, i na otroky a otrokyně vyliji svého Ducha v oněch dnech.

30

Ukážu zázraky na nebi i na zemi, krev, oheň a stoupající dým.

31

Slunce zakryje tma a měsíc krev, než přijde veliký a hrozný Hospodinův den.

32

Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, však bude zachráněn. Na hoře Sion, v Jeruzalémě vyvázne, jak Hospodin slíbil, hrstka přeživších, které povolal Hospodin.