Pláč 2

1

Ach, jak Hospodin hněvem zahalil Dceru sionskou! Z nebe až na zem zahodil Izraelovu nádheru. V den svého hněvu nebral ohledy na podnož svých nohou.

2

Hospodin bez milosti pohltil všechny Jákobovy příbytky. Ve své prchlivosti rozbořil opevnění Judské dcery. Porazil k zemi, zneuctil království i s jeho velmoži!

3

V zuřivém rozhněvání uťal Izraeli rohy. Před tváří nepřítele odvrátil od něj svou pravici. Vzplanul proti Jákobovi plamenem jak oheň, jenž vše spaluje.

4

Jako nepřítel napjal luk s pravicí připravenou k výstřelu. Jako protivník pobil vše, co bylo krásné na pohled. Jak oheň vylil svůj prudký hněv na stánek Dcery sionské.

5

Hospodin jednal jako nepřítel, pohltil celý Izrael; pohltil všechny jeho paláce, rozbořil jeho opevněnou zeď. Rozmnožil Dceři judské žal a zármutek.

6

Zpustošil svůj příbytek jako zahradu, svůj svatostánek nechal zaniknout. Hospodin nechal v zapomnění upadnout svátky i soboty na Sionu; krále i kněze zavrhl ve svém rozhořčeném hněvu.

7

Hospodin na svůj oltář zanevřel, zošklivil si svou svatyni. Vydal do rukou nepřátel městské hradby i pevnosti. V Hospodinově domě byl slyšet křik jako v den slavnosti.

8

Hospodin pojal rozhodnutí, že zničí hradby Dcery sionské. Natáhl šňůru, začal měřit, odvrátit od zkázy už nedal se. Hradby i bašty proto naříkaly, klesly společně.

9

Brány se k zemi zřítily, když rozlámal a rozbil závory. Král i velmoži jsou mezi pohany, Zákon se vytratil. Také proroci už nemají od Hospodina žádné vidění.

10

Stařešinové Dcery sionské sedají mlčky na zemi. Prachem si hlavu pokryli, oblečeni do pytloviny. Jeruzalémské panny svěsily hlavy k zemi.

11

Pro slzy už sotva vidím, mé útroby se chvějí. Srdce mi puká nad ranami, jež padly na můj lid; nad tím, že děti, ba i kojenci klesají v městských ulicích.

12

Svým matkám říkají: "Kde je jídlo? Kde je pití?" Hroutí se jako zranění na městských prostranstvích, pomalu vypouštějí duši svým matkám v náručí.

13

K čemu tě přirovnám, Dcero jeruzalémská, čemu se jenom podobáš? K čemu tě připodobním, abych tě potěšil, panenská Dcero sionská? Tvá rána je hluboká jako oceán, kdo by tě mohl uzdravit?

14

Tvoji proroci ti prorokovali lži a nesmysly. Neodhalovali tvé zločiny, aby odvrátili tvé vyhnanství. Proroctví, která ti předkládali, byly lži a přeludy!

15

Všichni, kdo půjdou okolo, sprásknou nad tebou ruce. Hvízdnou a hlavou potřesou nad Dcerou jeruzalémskou: "To že je to město, jemuž se říkalo Dokonalost krásy, Potěcha vší země?"

16

Všichni tví nepřátelé si otvírají ústa na tebe. Pohvizdují a cení zuby se slovy: "Konečně jsme je zničili! Na tenhle den jsme čekali a dočkali jsme se - už je tady!"

17

Hospodin vykonal to, co plánoval; to, co řekl, také udělal. Jak varoval už odedávna, bořil, aniž se slitoval. Obveselil nad tebou protivníka, roh tvých nepřátel nechal triumfovat.

18

Volej k Hospodinu ze srdce - ach, hradby Dcery sionské! Ať tvé slzy proudí potokem, ať už je noc či den! Odpočinek si nedopřej, tvé oko ať neusne!

19

Vstávej a volej za nocí při počátcích hlídek. Jak vodu své srdce vylévej před tváří Páně! Za život svých dětí, jež umírají hladem na každém nároží, pozdvihuj k němu dlaně!

20

Pohleď, Hospodine, jen pohlédni, koho jsi takto ranil! To mají ženy jíst své děti, své miláčky, jež právě zrodily? To mají být v Hospodinově svatyni vražděni kněží i proroci?

21

Mladí i staří v ulicích leží na zemi. Mé panny i mí mládenci pod mečem padali. V den svého hněvu jsi je bil, pobíjel jsi bez milosti!

22

Jako ke slavnosti jsi svolal odevšad ty, jichž se děsím. Nebyl v den hněvu Hospodinova, kdo by unikl a přežil. Ty, jež jsem hýčkala, jež jsem vychovala, můj nepřítel zhubil!