Kazatel 6

1

Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi:

2

Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít - nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!

3

Kdyby měl člověk třeba sto dětí a dožil se velké spousty let, kdyby však v životě nezakusil štěstí a nakonec neměl ani hrob, pak říkám, že i potracené dítě je šťastnější než on!

4

Přišlo nazmar a ve tmě zmizí, jeho jméno zůstane skryto v tmách,

5

nevidí slunce a o ničem neví, narozdíl od něj má ale klid.

6

Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let, kdyby však štěstí nezažil - což všichni tamtéž nemíří?

7

Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová.

8

Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi?

9

Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.

10

Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je - s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit.

11

Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má?

12

Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?