Kazatel 2

1

Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle - i to je marnost.

2

O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to?

3

Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.

4

Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice.

5

Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem.

6

Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky.

7

Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.

8

Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.

9

Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku.

10

Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost - jedinou odměnu za všechno pachtění.

11

Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem!

12

Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!)

13

Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota.

14

"Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách." Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva!

15

Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost.

16

Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene - jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt.

17

Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!

18

Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník.

19

Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.

20

Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem!

21

Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc.

22

K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem?

23

Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.

24

Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží.

25

Vždyť kdo by bez něj mohl jíst a všeho užívat?

26

Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.