Přísloví 7

1

Dbej na mé výroky, můj synu, příkazy mé jak poklad opatruj.

2

Dbej na mé příkazy a najdeš život, učení mé jak oko v hlavě chraň.

3

Připoutej si je k prstům, vyryj do srdce.

4

Moudrosti řekni: "Buď mi sestrou!" rozumnost nazvi svou příbuznou.

5

Bude tě chránit před cizí ženou, před svůdnicí a její řečí vábivou.

6

Jednou jsem z okna svého domu skrze mřížoví ven vyhlížel.

7

Mezi prosťáčky, mládeží nezkušenou, spatřil jsem mladíka, co zřejmě zešílel.

8

Když prošel ulicí kolem jejího rohu, k jejímu domu náhle vykročil.

9

Bylo to večer, po setmění, když přišla noc a padla tma.

10

Vtom náhle žena v ústrety mu míří v nevěstčím hávu, v srdci protřelost.

11

Jak jen je bujná a jak rozpustilá, její nohy doma stání nemají.

12

Hned je na ulici, hned zas na náměstí, za každým rohem číhá na oběť.

13

Už se ho zmocnila a už ho líbá, bez uzardění už mu povídá:

14

"Pořádám hostinu z čerstvého masa, dnes jsem obětovala, co jsem slíbila.

15

To proto jsem ti naproti vyšla, sháněla jsem tě, a už tě mám.

16

Pokrývkami jsem lože obložila, pestrými přehozy z vláken egyptských.

17

Svoji ložnici jsem myrhou provoněla, aloe je tam, skořice nechybí.

18

Pojď, opijeme se milováním, do rána kochejme se laskáním!

19

Mužský dnes totiž není doma, na cestu odjel někam daleko;

20

měšec s penězi odvezl s sebou, do konce měsíce se nevrátí!"

21

Proudem těch slov jej nakonec svedla, úlisnými rty jej zlákala.

22

Jako vůl na porážku šel hned za ní, jak jelen, když se vrhá do pasti,

23

než padne skolen střelou do slabin. Jak ptáče do osidla vletěl, netušil, že mu jde o život!

24

Proto, synové, poslyšte mne, dávejte pozor na mé výroky.

25

Na její cesty ať nevkročí tvé srdce; po jejích stezkách se nikdy netoulej.

26

Tak mnozí podlehli jejím ranám, všech jejích obětí je bezpočet!

27

Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje!