Jób 3

1

Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil.

2

Job tehdy řekl:

3

"Zhynout měl den, kdy jsem se narodil, i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali!

4

Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem!

5

Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo!

6

I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla!

7

Ach ta noc - kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla!

8

Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.

9

Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla!

10

Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení.

11

Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu?

12

Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil?

13

Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji

14

společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami,

15

anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem!

16

Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá?

17

Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní.

18

Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců.

19

Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě.

20

K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým;

21

těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady;

22

těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli?

23

K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?

24

Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky.

25

Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach!

26

Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení."