Jób 14

1

Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů - a plných trápení.

2

Jako květ vzejde a uvadne, jako stín prchne, nezastaví se.

3

Přesto však z něho oči nespouštíš a k soudu s tebou ho poháníš.

4

Kdo umí nečisté v čisté obrátit? Ani jediný!

5

Ty jsi mu spočítal jeho dny, počet měsíců jsi mu odměřil, dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.

6

Odvrať svůj pohled, nech ho být, ať si užije život jako nádeník!

7

Strom, ten má aspoň naději: Když bude poražen, znovu vyraší, nic nezastaví jeho výhonky.

8

I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely, i kdyby jeho kmen v prachu tlel,

9

jen ucítí vodu, vypučí zase, jak mladý stromek větve vyžene.

10

Člověk však zemře a klesne bezvládně, naposled vydechne - a kam se poděje?

11

Jako se vypařuje voda z jezer, jako potok vyschne a vyprahne,

12

právě tak člověk lehne a nevstane; dokud trvá nebe, neprobudí se, nic nepřeruší jeho sen.

13

Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!

14

Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!

15

Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.

16

Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.

17

Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.

18

Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,

19

jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví - takto ty bereš člověku naději!

20

Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.

21

O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.

22

Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe."